Den 8: Horská etapa

Trasa: Vigo > Redondela
Vzdálenost: 16 km
Do cíle zbývá: 88 km

Ráno jsme vyšli do liduprázdného města. Kdy vlastně ti Španělé pracují? Ráno nikde nikdo, odpoledne siesta, večer už všichni popíjejí… Takže jsme byli rádi, že jsme našli otevřenou cukrárnu, kde jsme se chtěli aspoň trochu nasnídat. Připadali jsme si tam trochu nepatřičně – sladší interiér i hudební podkres aby člověk pohledal. Úplně jsem čekal, kdy odněkud za tónů tklivé písně Richarda Marxe „Waiting for You“ vyskočí víly v růžovém. I ten Mozart nám přišel trochu moc. A do toho my – oteklý lazaret. Ale byli na nás milí, a to dokonce i tehdy, když si Běhna objednal „espresso con leche“ a paní za pultem mu s úsměvem oznámila, že mlíko rozhodně dostane zvlášť, protože espresso a leche prostě dohromady nejdou.

Pak jsme museli projít nekonečnou ulicí (Kivi: „A to lezeme na Kilimandžáro?“), než jsme se dostali zpátky na značenou trasu, ze které jsme včera sešli, abychom se dostali do hotelu. A pak právě začala ta horská etapa z názvu. Nikdy, opravdu NIKDY v životě jsem nevyšlapal nic strmějšího. Normálně jsem se bál, že si odřu bradu. Naděje, že to brzy skončí, zhasla s několika zatáčkami. Už jsme očekávali španělskou vlajku s cedulkou oznamující nejvyšší místo Pyrenejského poloostrova. Teklo z nás jako ze staré ždímačky (jen ne tolik špíny). Naštěstí pak následoval pochod po vrstevnici (takže přece jenom i tady vědí, co to je), který jsme přerušili v příjemném bistru se sympatickým majitelem a krásným výhledem na mořskou zátoku s visutým mostem. Dneska to bylo až na ten krpál fakt na pohodu, protože těch šestnáct kilometrů už je pro nás jenom taková rozcvička. Ke konci etapy jsme pro změnu klesali dolů se snad ještě větším sklonem než předtím nahoru. Já se fakt bál, že se mi batoh převáží a políbím španělskou zem o pár dní dřív, než to mám v úmyslu. Nakonec jsme ale v pořádku a za spalujícího žáru galicijského slunce dorazili do – jak říká Běhna – zatuchlý katolický ubytovny s pryčnama. On to trochu přehání, zatuchliny tu nejsou, i když bydlíme v podstatě v muzeu. Ale je nás asi dvacet na pokoji a už při odpoledním odpočinku jeden z poutníků chrápal takovým způsobem, že jsme se rozhodli na další dny zarezervovat ubytování v samostatných pokojích.

Město Redondela není úplně nejošklivější na severní polokouli, ale žádné zvláštní kouzlo taky nemá. Šli jsme se projít k výběžku moře, jehož voděnka sem dosahuje, ale tam smočit byť jen nohy, tak máme po problémech. Navždy. Tak jsme si radši šli dát menu pro poutníky za 6 euro a pak ještě pár piv. Do deseti jsme museli být „doma“ (a ráno musíme vypadnout do osmi). Hned vedle se koná nějaký koncert místní lidové hudební tvorby, ale po dobu představení máme zákaz vstupu na balkon. No tady už fakt chybí jenom mříže a bachařka. Ale ono je to jejich brnkání a skřehotání slyšet minimálně přes půlku města, takže se spíš bojím, že před půlnocí z té nádhery neusneme. A to chceme vstát v šest. Čeká nás totiž 35° peklo. Jako haló, nebude už náhodou září?

Jinak jsme dneska nic nového asi nezažili – ovoce už se opakuje, zvířata taky, s láskou vzpomínáme na Portugalsko. Běhna je čím dál vousatější, Kivi je bez kotníků a lýtek, Trang vypadá jako čokoládová figurka (a to si dneska ještě opalovala břicho) a já samozřejmě hubnu. Ty hranolky jsem si neobjednal.

Dobrou a zase někdy hola!

5 klíčových výrazů dnešního dne: #mozart #krpal #prycny #dodesetidoma #pivodelahezkatela

Sledujte můj cestovatelský profil na facebooku a neuniknou vám nové příspěvky 😉

13 lajků

0 komentářů k "Den 8: Horská etapa"Přidejte vlastní →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.