Den 2: Jmenuju se Honza a jsem gastroholik

Trasa: Póvoa do Varzim > Esposende/Marinhas
Vzdálenost: minimálně 24 km

Takže pozor, tady končí veškerá legrace. Atmosféra v týmu začíná houstnout. Ráno u snídaně Kivi prohlásila, že ty dva zbylé croissanty klidně potáhne, ale taky si je sama sežere! (Nesežrala, je to hodná holka). A já si vymínil dát do zápisu, že JÁ chtěl jít na čumendu do historického centra města, v němž jsme spali. Ale když jsem ostatním sdělil, že je to asi kilometr daleko, vysloužil jsem si takové pohledy, až jsem se skoro bál do konce dne promluvit.

Dneska jsme vyrazili před devátou a všechno mělo úplně jinou atmosféru. Trochu jsem se bál, že půjdeme pořád kolem moře a bude to repete včerejška, ale nemohl jsem být dál od pravdy. Chvíli poté, co si Kivi s Běhnou dali kafe (95 centů za jedno) v bistru, kde trůnilo nejšpinavější akvárko na světě, jsme se od oceánu trhli. Vlastně ještě předtím nás oslovil jeden místní pán s dotazem, odkud jsme. Nelhali jsme (vybavuju si, jak jsme si třeba v Indii strašně vymýšleli, protože odpovídat stokrát denně na stejnou otázku je trochu nuda). A pak jsme se nestačili divit. Kundera ještě tolik nepřekvapil, ale když na nás vytáhl Karla Kosíka, kterého nikdo z nás (asi ostuda!) neznal, bylo to silnější kafe než to U mrtvého akvárka. No a dorazil nás tím, že máme ty roky s osmičkou na konci a Jana Palacha. Byli jsme z toho tak konsternovaní, že jsme pak lezli jak zloději přes zídku a křoví, místo abychom popošli o devět metrů dál a vydali se po krásné cestě.

Pak přišel na řadu sortiment ovoce/zelenina. Procházeli jsme kolem spousty skleníků a záhonů, přičemž jsme odolali pokušení vloupat se do opuštěného otevřeného skleníku s nádhernými obrovskými rajčaty. Přece jen budeme tu karmu ještě potřebovat. Odměnou nám o něco později byly nejsladší ostružiny vesmíru. Hrozny by chtěly ještě tak dva týdny na dozrání, stejně jako fíky. Pak následovaly kostely, vesničky, městečka a města, přičemž u jednoho domu na prodej jsem začal projíždět telefonní seznam, abych našel sponzora. Zatím to vypadá spíš na prodej ledviny. Asi obou.

Když jsme se konečně doploužili do dnešní ubytovny pro poutníky, slečna nám oznámila, že máme smůlu. Nenechají nás ani na zemi, ani na zahradě. A to si říkají katolíci? Takže přišly na řadu Booking a Uber. Jako sorry, nehrajme si na poutníky, když jde o holý život a církev se k nám otočila zády. Ten Uber byla jenom taková zkouška, takže jsme vůbec nepochopili, že pro nás do takové (dámy prominou) prdele opravdu přijela mladá sympatická slečna a asi desetikilometrová jízda nás vyšla na jedenáct euro. Tady chci žít. A nejvíc v nádherném baráku, kde dneska spíme. S ovocným sadem, ovcemi, slepicemi a sedmi loveckými psy. Majitel, který nás přivítal „porto tonikem“, tu podle všeho žije sám, zatímco my jsme čtyři, tak možná ještě dneska v noci vymyslíme plán… Pro tohle místo bych klidně vraždil, karma nekarma!

Když jsme u té karmy, možná očekáváte nějaká moudra, ke kterým člověk během cesty dospěje. Něco už se mi v hlavě rýsuje (protože je to vlastně asi jediná část těla, která momentálně nebolí), ale zatím je ještě brzo, nechám si to až na konec, pokud se ho dožijeme. Běhna se konce nedožije, jestli nám nepřestane ukazovat kapesníky s tím hnusem, co vymačkal z puchýřů. Ale jinak se máme krásně!

To všechno jsem psal ještě před večeří. Pak nastaly Orgie. Obžerství. Ale jsme v tom nevinně. Oni nám to jídlo (spíš žrádlo) nosili sami, my si nic nevybírali. A to jsem ráno s plnou pusou croissantu a rukou natahující se po tradičním pastelu de nata vykřikoval, že fakt hubnu. Takže zítra.

Dobrou a zase brzy hola!

5 klíčových výrazů dnešního dne: #kundera #ovocezelenina #kostkyboli #puchyre #dumprokterybychvrazdil

Sledujte můj cestovatelský profil na facebooku a neuniknou vám nové příspěvky 😉

22 lajků

0 komentářů k "Den 2: Jmenuju se Honza a jsem gastroholik"Přidejte vlastní →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.