Den 4: Jako z pohádky

Trasa: Viana do Castelo > Vila Praia de Âncora
Vzdálenost: 19 km

Máme za sebou čtvrtý den pouti. Tak mě napadlo, že bych ten dnešní příspěvek pojal trochu jinak. Jak vypadá stejný den očima čtyř lidí, kteří ten den strávili víceméně pohromadě, kteří šli stejnou trasou? Vnímali ho stejně? Přemýšleli o stejných věcech? Bavilo je to samé? Sám nevím. Psali jsme to všichni nezávisle na sobě. Tak jdeme na to!

—

Poprvé jsem vyměk’ a nikoho nevyháněl v sedm ráno z rozvrzaný katolický pryčny. Den tak začal vcelku líně někdy kolem devátý, kdy už všichni ostatní poutníci byli v prachu. Moje soutěživý já trpí, ale už u snídaně si to kompenzuju popichováním Čermiče, že jestli bude takhle žrát, tak můj tip na jeho finální váhu byl dost podhodnocen. Třeskutost tohohle vtipu vzápětí dost zchladí truchlící Kivi (ne teď nemyslím to nezralý v báglu) a vyrážíme.

Délku trasy jsme zvolili jen na 19 kilometrů vnitrozemím. Loudáme se, takže jsme dohnali Trang asi až na pátým kilometru, nafotili dnešní zenovou skoroselfinu a Trang zase zmizela někde za první zatáčkou. Nechápu, jak to dělá.

Na další zastávce o pět kiláků dál, kde na mě nejspíš čekala tak deset minut, zjišťuju, že s sebou táhne ještě hromadu jídla. Podezírám ji, že tak osmej den z toho pidibatůžku, co má, vytáhne stan. Nechápu, jak to dělá. Nicméně o jídlo se chce rozdělit, tak neprotestuju a kousnu si do jezuity, než zas uteče.

Setkáváme se všichni až u malebnýho mostku přes potok s křišťálově čistou chladnou vodou. Mám chuť do něj skočit, ale to by všechny ty flastry z mých chodidel nejspíš způsobily ekologickou katastrofu. Tak aspoň fotím skvělej záběr s Trang, jak dělá most pod mostem. Kivi mezitím vymýšlí, že koupí přilehlou nemovitost, ale z toho ji vytrhává příchozí skutečný katolický poutník, co si chce povídat. Zdrháme.

O pár hodin šlapání později jsme dorazili do cílovýho penzionu a maj tu led. Boží! Srkám studenou sangrii, leduju si oteklej kotník a možná za to můžou ty dvě tabletky diclofenaku od Kivi, ale v tom blahu ignoruju i fakt, že sem teď dorazila nějaká česká rodina s parchantama, a že ten můj skvělej záběr mostu prej stojí za prd.
Běhna

Chtěla bych napsat, že přesto, že nám Běhna v jednom kuse nerozumí a neustále se ptá „Cože?“, jsou jeho hlášky nesmrtelné stejně jako Trang, kterou vůbec netrápí takové nožní neduhy jako nás ostatní, nebo, že máme s Honzíkem úplně stejné myšlenkové pochody; ale vzhledem k tomu, že dnes odešel na svou poslední cestu můj milovaný kocour, má pro mě celý den úplně jiný nádech. Přes všechny nádherné cesty a místa, která už čtvrtý den procházíme, mi dnes hlavou běží pomíjivost, smysl, hodnoty… vlastně má pro mě ta cesta další rozměr. Bom Caminho, Ruby.
Kivi

Vrcholem čtvrtého dne byla pro mě krásná příroda. Flora portugalských lesů je osypaná velkolepými eukalypty, kapradinami a místy dokonce i bambusy. Když se člověk prochází v tom absolutním tichu a klidu, úplně zapomene na bolest nebo únavu. Přibližně v půli cesty jsme narazili na nádhernou oázu, opuštěný dům s mostem u potoka (kde jsme si mimochodem také chladili nohy), který byl nádherně zarostlý asi největší magnolií, co jsem kdy viděla. Dnešní den samozřejmě neukončujeme jinak než plně zaslouženým portským na terase při západu slunce.
Trang

Bylo horko a čekal jsem víc moře (velkou část cesty jsme ho viděli, ale bylo to jako když dáte psovi žrádlo na stůl, na který nedosáhne). Když už jsem si říkal, že je to dneska fajn, ale nic extra nového, co bychom ještě nezažili, ocitli jsme se na pár minut v nádherném lese, který dělal čest jménu smíšený – kapradiny, eukalypty, jehličnany, listnaté stromy, kameny… připadal jsem si jako v pohádce, chtěl jsem si lehnout a spočinout tam navždy. A to nejen kvůli utrpení, které jsme se rozhodli dobrovolně absolvovat. O něco později jsme se dostali na místo, kde bych chtěl naopak žít. Úžasný opuštěný dům nesoucí název Magnolia, podle neuvěřitelně obrovského a nádherného stromu, který se vedle něj tyčil. Magnolie miluju, už tohle je první předpoklad, aby mě to místo oslovilo. Vedle domu malý kostel a také kamenný most, pod nímž jsem byl zase jako v pohádce a nechal jsem studeným proudem léčit unavené nohy. „Já se vrátím,“ loučil jsem se. Ale fotku sem dávat nebudu, ještě byste nám (myšleno mně a Kivi) ten dům někdo z vás vyfouknul!

A ještě si neodpustím jednu věc (dneska to holt bude trochu sentimentálnější). Snad to nezakřiknu, ale zatím vládne v našem týmu naprostá pohoda. To, že na sebe s nahluchlým Běhnou někdy vyjedeme, to k nám prostě patří. Máme za sebou skoro sto kilometrů ve vedru, na vlastních nohách a s báglem na zádech, všichni jsme unavení, skoro každého z nás něco bolí (Trang je z jiného vesmíru), Kivi měla dneska těžký den, ale přesto jsme zatím ještě nevytáhli ty sekáčky na led, které máme určitě každý z nás schovaný v tajné přihrádce báglu.
Honza

Dobrou a zase někdy hola!

5 klíčových výrazů dnešního dne: #vedro #pohadkovyles #magnolia #skoro100 #ruby