Den 11: Odsud se nehneme!

Trasa: Caldas de Reis > Padrón
Vzdálenost: 20 km
Do cíle zbývá: 25 km

Dneska vůbec nemá smysl psát o těch asi dvaceti kilometrech, které jsme ušlapali. Ne že by nebyly fajn. Ale to, co stojí opravdu za řeč, přišlo až v cíli. Než jsme zabouchali na dveře kamenného domu asi jeden a půl kilometru stranou od města Padrón, nechal se Běhna slyšet, že doufá, že ta štreka bude stát za to. Netrvalo dlouho a sám musel uznat, že stála.

To místo je boží samo o sobě. Dům se zahradou, která není nijak krásná a bůhvíjak udržovaná. Ale prostě se tu cítíte dobře. Pak se otevřou dveře a vy v první vteřině víte, že tady to budete milovat a že je strašná škoda, že jsme tu jenom na jednu noc. Na stole na nás čekaly obrovské blumy, vyhlášené papričky Pimientos de Padrón, cherry rajčátka – všechno samozřejmě domácí. Ještě jsme si ani nesedli, a už jsme měli v rukou pivo. Santiago a Marisa neumějí anglicky, ale prostě jsme si poradili – překladač, ruce nohy, trocha té naší španělštiny… Připadali jsme si jako na návštěvě u babičky a dědy, které aspoň já už dlouhá léta nemám. Nechcete ty papričky osmahnout? Jasně, hned jdu na to. Nakrájej k tomu ten chleba. Chcete ochutnat místní víno? Tak si vem skleničku a natoč si. Ne, tuhle ze sekretáře ne, ta je po mém tatínkovi, tu už nikde nekoupíš. Podívejte, ten talíř je z Československa! Když jsem si na jeho spodní straně přečetl Karlovy Vary, málem mě to porazilo. Ale ještě podstatně víc neuvěřitelná srdečná pohostinnost a lidská dobrota, která z těch dvou čiší na sto honů. Pak jdeme o dvě patra výš do svých pokojů a myslím, že v nás všech roste přání tady aspoň pár dnů zůstat. Z okna pokoje holek nám Santiago (tohle nevymyslíš!) ukazuje, kudy půjdeme zítra do Santiaga. Ale jako by to finále vlastně bylo už tady.

Dneska jsem cestou přemýšlel o některých věcech, které mě emočně trochu rozhodily. Asi je to tím blížícím se koncem, ta pouť asi fakt dostane skoro každého. A pak jsme dorazili sem a všechno se to propojilo a mně se chtělo brečet. Podobně, jako když jsme byli v indickém Ladaku a seděli v malé temné komůrce vedle modlícího se mnicha. Tenkrát jsem měl pocit, že se ze mě vyplavuje všechno zlé. Jsou to okamžiky, které asi nejdou slovy vysvětlit. Svůj první příspěvek na blogu na téma Svatojakubská cesta jsem nazval „Když je cesta cíl“. Možná to tak opravdu bude. Možná to Santiago de Compostela ani nepotřebujeme. Možná stačilo těch jedenáct dní před ním a Santiago de Padrón s Marisou.

Ale abych to přece jenom trochu odlehčil, nedá mi to a hodím sem jednu dnešní hlášku:

Běhna: „Hele, tady je ta šipka červená.“
Kivi: „To asi jakože už jsme kurva blízko.“

Jsme. Pětadvacet kilometrů. Před týdnem jsme možná úplně nevěřili, že to dáme. Teď už nás prostě nic nezastaví, i kdybychom se tam měli doplazit po čtyřech a bez prstů na nohou.

Takže dobrou noc a zítra hola ze Santiaga!

5 klíčových výrazů dnešního dne: #santiago #marisa #jakoubabicky #dojak #kurvablizko

Sledujte můj cestovatelský profil na facebooku a neuniknou vám nové příspěvky 😉