Den 10: Koho čeho čí

Trasa: Pontovedra > Caldas de Reis
Vzdálenost: 23 km
Do cíle zbývá: 45 km

Ten název je trochu zavádějící, ale nějak mi prostě naskočil a nic lepšího jsem nevymyslel. Přemýšlel jsem, co vlastně ještě psát desátý den, když – jak jedna naše čtenářka poznamenala – tady vlastně pořád jenom chodíme. Ale nechodíme tu sami, narážíme často na stále stejné poutníky. Některé z nich jsme si určitým způsobem pojmenovali, a tak mě napadlo, že vám je můžeme právě dneska představit.

Tílkař. Adept na sympaťáka roku. Potkali jsme ho hned první den, kdy jsme totálně vyřízení dorazili do ubytovny, čekali na recepční, kolem nás pořád někdo nosil stohy toaleťáků a mezi nimi prošel s úsměvem i on. Takže jsme si mysleli, že je to někdo z personálu. Až ráno jsme pochopili pravdu. V prvních dnech jsme ho neviděli jinak než v tílku, často v doprovodu starší paní, asi maminky. Následně ve společnosti různých mladých slečen (co se stalo s maminkou?). Ve volných chvílích dělá kliky. Když mu nejsou dost ty normální, dělá je s nohama položenýma na gauč. Vždycky se usmívá a pokaždé nás vesele pozdraví.
Němky. O těch už byla řeč. Vlastně ani nevíme, jestli jsou to Němky, ale od počátku jsme v nich cítili jakousi konkurenci a vůči nim určitou antipatii. Ovšem naposledy jsme je spatřili v městečku Oia u kláštera, kde jsme je zřejmě vyděsili svou brzkou přítomností. Od té doby se po nich zem slehla. A my máme klid.
Paní Primeros. Tohle je čerstvý, ale kvalitní úlovek! Když jsme včera spolu s ostatními čekali, až se otevře albergue (nejlevnější ubytovna pro poutníky), nikdo si moc nepamatoval, v jakém pořadí dorazil. To se ovšem netýkalo téhle generálky. Když jsme byli vpuštěni na recepci, jala se udělat ve frontě pořádek. Svým mohutným tělem si prorazila cestu dopředu a stejně mohutným hlasem ukazovala na přítomné a počítala: primeros (ukázala na sebe), segundos, terceros a pak už byla trochu v koncích. Každopádně posléze ukázala na zbytek svojí rodiny, aby se všichni prodrali za ní. Pokud znáte tvorbu Agathy Christie, tohle je celá paní Boyntonová ze Schůzky se smrtí. Říká se, že na Svatojakubskou pouť se chodí proto, aby na ní nebo na jejím konci člověk něco zanechal. Mám pocit, že rodina paní Primeros nechá v Santiagu právě ji.
Paní Pragmatická. Když paní Primeros sjednávala na recepci pořádek, tato mužsky vypadající Britka suše poznamenala: „No jistě, je tu jenom šedesát lůžek a nás je tu asi čtyřicet, tak dá přece rozum, že na pořadí záleží.“ Má obrovské štěstí, že jí španělská tyranka nerozuměla a její syn, kterého používala jako tlumočníka, evidentně nejevil ani nejmenší chuť tuhle poznámku překládat (zřejmě by ho stihl krutý trest). Jako paní Pragmatickou ji pojmenoval Běhna. Je to sympaťanda a má krásnou angličtinu.
Cvakalka. Boubelka, co používá trekingové (ale taky dost možná lyžařské) hole. Jejich špičky jsou z nějakého podivného materiálu, který při dotyku s jakýmkoli povrchem vydává otravný až nesnesitelný cvakavý zvuk. Nesnesu ji v dosahu sta metrů před sebou, ani za sebou. Kivi si dneska nemohla vzpomenout, jak jí říkám, tak ji nazvala Píchačkou.
Zpěvačka. Taky nový objev. Je to partnerka muže, který vypadá jako Ježíš Kristus kouřící trávu. Ona mi připomněla takové ty srandovní figurky s rozčepýřenými vlasy, co se kdysi prodávaly na benzínkách nebo jsem je viděl v nějakém českém filmu. Nasadí si sluchátka a zpívá. Vůbec to neumí a podle všeho jí to vůbec nevadí. Vlasy má jako Jitka Zelenková, postavu jako Miss Aerobic a chodí v žabkách, ve kterých musí cítit každý kamínek. Takže to možná nakonec nemá být zpěv.
Frantíci. Ani v tomhle případě nemáme jasno o národnosti, ale prostě působili jako Francouzi. Mladý pár, ji si vůbec nevybavuju, on je docela k světu. Ovšem Běhna o něm básnil celý pátek – asi se projevil víc než týden trvající půst. Museli jsme mu dát pilulku.
Lékárník. To není poutník, ale opravdu lékárník. Poutníkův důležitý a důvěrný přítel, kterému vyzradíte všechna svá bolístka. O portugalském už jsem psal. Teď máme i španělského. Sympatický zrzek. Běhna se z jeho lékárny dlouho nevracel. Pak se obhajoval tím, že neuměl lékárníkovi vysvětlit, že ho trápí puchýře, tak mu TO prostě musel ukázat. Každopádně odcházel Běhna z lékárny s blaženým úsměvem na rtech a od té doby nabral při chůzi vyšší tempo.

V některých případech nemá smysl naše kolegy a kolegyně pojmenovávat, vystačíme si s popisem. Jako třeba dneska: „No ty dvě – jedna blondýna s velkýma stehnama a druhá brunetka s velkýma stehnama.“

A pokud jde o dnešní trasu, byla vlastně fajn, vinná réva na každém kroku. S hrozny ještě většinou kyselými, ale na jednom místě jsme s Kivi ochutnali bobule, které chutnaly jako tekuté víno. Cabernet Sauvignon v úplně kovovém stavu!

Dobrou a zase někdy hola!

5 klíčových výrazů dnešního dne: #tilkar #primeros #cvakalka #stehna #svetaci