Den 1: Žlutá je barva naše

Trasa: Porto > Póvoa do Varzim
Vzdálenost: 27 km

Prosím vás, nevíte někdo, kde jsou moje nohy? Aneb žádnou řachandu dneska nečekejte, můj mozek se právě soustředí na základní životní funkce. Ale po pořádku.

Pokud jde o název příspěvku – já vůbec netuším, co nebo kdo jsou Vontové, ale vy prý budete vědět. Každopádně žlutá je barva naše, protože trasa Svatojakubské cesty je značená převážně žlutou šipkou, často doprovázenou mušlí. A tím fakt nemyslím pisoár ani nic vulgárního. Třeba jako „pussy“ pro poutníky, které jsme si vyzvedli v portské katedrále a následně dali Kivi do právní úschovy. Vtípek pro zasvěcené: u ní jsou pussy rozhodně v těch nejlepších rukou.

Pak jsme byli vystaveni prvnímu pokušení! Všimli jsme si, že metro jezdí kupodivu až do cíle naší dnešní cesty. A jeden nejmenovaný z nás dokonce nahlas vyslovil tu nehorázně kacířskou myšlenku, na kterou se ostatní neopovážili byť jen pomyslet… a když to metro přijelo, museli jsme Kivi držet za batoh, aby do něj nenastoupila. Nasedli jsme až do toho dalšího, které nás svezlo jenom kousek. A zrovna jsme měli štěstí na revizory. A když říkám štěstí, tak to myslím naprosto vážně. Nesmíte si představovat revizory v našem pojetí – pány před důchodem v nepadnoucích tesilkách a hnusným modrým vaťáku. Tady nastoupili zřejmě hvězdy místních pornofilmů – vysvalení, pokérovaní, v upnutých bílých tričkách a podobně upnutých černých kalhotách a kanadách. Asi tu budeme jezdit načerno.

Naše dnešní pouť začala u moře. Tedy když jsme k němu dorazili, měli jsme pocit, že jsme se ocitli u Balatonu ve filmu Pupendo. Ačkoli nad pevninou bylo krásné ažůro, nad mořem mlha tak hustá, že by se dala krájet. Naštěstí stačilo popojít pár set metrů, a modrá už se rozprostírala všude. Takže nevím, čemu přičítat Běhnovo poblouznění:

„A tamhleto je maják, nebo komín?“
„Tyvole, Běhno, to je nějakej památník!“

Prvních dvacet kilometrů jsme šlapali po pobřeží – krásná pláž za pláží, vlny tříštící se o útesy. Trang z toho byla tak odvázaná, že se stavěla na hlavu. Jen se nikdo moc nekoupal, protože podle mě by tím hrozila ztráta nejen mužnosti, ale nejspíš i vědomí. Vlastně se mi nechce moc zabíhat do detailů (radši sem dám pár ukázkových #nofilter fotek). Snad jen že je tu krásně a že jsou tu na nás moc milí! Když jsem se šel v cílovém městě (jehož název si prostě nikdy nezapamatuju a jsem línej najet kurzorem nahoru) podívat do kostela, jestli se tu někde nerozdávají razítka, zbytek výpravy se zhroutil na schody před svatostánkem takovým způsobem, že se nás jedna stará paní sama od sebe ujala a odvedla nás až do ubytovny. A to neuměla ani slovo anglicky. A my umíme portugalsky jenom „obrigado“. A ještě „ananas“ a já se dneska naučil, že okurka se řekne „pepino“ (proto se prý přesně takhle jmenujou ty prezervativy). Takže už toho vlastně umíme docela dost a aspoň hlady snad nezemřeme.

Na pokoji jsme dali dohromady všechny masti, co máme, a pomazali jsme si všechny údy, co už asi nemáme. Nohy bolavé, ruce spálené, o ramenech ani nemluvím, ty už si žijou svým vlastním sebemrskačským životem. Ale my to dáme! Dneska jsme museli jít s větrem o závod – a zaplaťpánbůh za mořský větřík, který nás provázel celou cestu a dělal tak snesitelnějším panující slíbené vedro -, protože jsme vyrazili pozdě, ale zítra budeme mít na 22 km víc času, tak to snad hodíme trochu víc do pohody. Leháro na pláži a tak. Pokud se vůbec postavíme na nohy a bágly rituálně nespálíme.

Dobrou a zase brzy hola!

5 klíčových výrazů dnešního dne: #pussy #revizori #more #komin #mesickovamast