Co mi dala Svatojakubská pouť
Na Svatojakubskou pouť se lidé vydávají z různých pohnutek. Já osobně jsem nepotřeboval nic řešit – žiju spokojený život a nevím o žádných svých kostlivcích nebo neuzavřených vztazích apod. Byl to pro mě spíš takový cestovatelský sen a touha zjistit, jestli to fyzicky zvládnu. Dalo mi těch dvanáct dní tedy vůbec něco? Myslím, že člověk si minimálně uvědomí pár věcí.
Hned první den mě napadlo, že ta cesta je hodně o nezávislosti. Nejste na nic a na nikoho vázaní. I když jsme šli ve čtyřech, mohl se kdokoli z nás kdykoli sebrat a jít si vlastní cestou. Nemuseli jsme se spoléhat na autobusy, vlaky, auta. Jenom na svoje vlastní nohy. Měli jsme naprostou svobodu. Mohli jsme každou jednotlivou chvíli dělat přesně to, co jsme chtěli. A aspoň pro mě je tenhle opojný pocit k nezaplacení.
Potkávali jsme spoustu lidí, ať už místních nebo poutníků. A bylo na nás, do jaké míry jsme se jimi nechali ovlivnit. Měli jsme potřebu je předehnat a něco si dokázat? Chtěli jsme se s nimi bavit? Nechali jsme se jimi naštvat? Ovlivnila nás nějak jejich pouť? Na každou z těch otázek se asi aspoň částečně dá odpovědět kladně. Ale postupem času jsem si čím dál víc uvědomoval, že každý z nás má svoji vlastní cestu a všechno je plně jenom v našich rukách a nohách. Ostatní ji za vás neujdou, do cíle vás nedotáhnou, nedokážou vám ji zatarasit, pokud jim to vy sami neumožníte.
V podstatě od prvního dne jsme cítili bolest. A zase bylo jen na každém z nás, jak se k ní postaví. Mohli jsme brečet, litovat se, foukat si bebíčka a taky se na všechno vykašlat. Ale my každé další ráno vstali, ošetřili rány, nasadili těžký bágl na bolavá ramena a vyrazili dál. Často se bolest ozvala od prvního kroku. A často vydržela až do toho posledního. Po pár dnech jsme nedokázali rozeznat, jestli to všechno bolí míň, nebo jsme si na tu bolest jenom zvykli. Ale je to vlastně jedno. Důležité je jít si za svým snem, za svým cílem i přesto, že je to někdy trochu utrpení. Ta bolest totiž jednou odezní. Kdybychom fňukali a přestali šlapat dál, nikam se nedostaneme. Kdybychom se do cíle nechali odvézt, sice se do něj dostaneme, ale přijdeme o všechny ty cenné zážitky a zkušenosti, přijdeme o hrdost, dostaví se jenom zklamání ze selhání. Nebude to vlastně žádný posun. Prostě je potřeba zatnout zuby a projít si vším, co s sebou cesta přináší. Jinak ti kostlivci zůstanou.
Sám jsem se utvrdil v tom, jak moc potřebuju cíle. Jsem od přírody pohodlný člověk, ale když si něco usmyslím, když mám před sebou nějakou metu, projeví se ve mně ten správný Kozoroh a jdu si tvrdě a soustavně za svým. Souvisí to s předchozími odstavci – mohl jsem se kdykoli svobodně rozhodnout, že dneska do dalšího města nedojdu. Ale tím bych všechno jenom oddálil a do cíle nakonec možná vůbec nedorazil. Neznamená to mít život naplánovaný – od tohohle přístupu už jsem dávno upustil. Ale mít nějakou vizi, čeho chci dosáhnout, kam bych se chtěl jednou dostat. S Kivi jsme se během portugalské části pouti zamilovali do úžasného starého domu, který je na prodej. Za strašnou pálku. Nejspíš tahle magická Magnolia nebude nikdy naše, ale aspoň víme, co zhruba bychom jednou chtěli a jsem přesvědčený, že když do toho dáme veškerou svou sílu a odhodlání, jednou se do nějakého podobného cíle dostaneme stejně jako včera do Santiaga de Compostela, i když jsme o tom druhý třetí den trochu pochybovali. Minimálně víme aspoň to, že Portugalsko je zemí, kde si dokážeme představit svůj život. A to není málo.
Dvanáct dní jsme řešili naprosto elementární věci: mít co jíst a pít, mít kde hlavu složit, jak utišit bolest. Odpoutali jsme se od malicherností, zbytečností, které řešíme v běžném režimu. Opravdu na nich tak záleží?
Jak už jsem psal na začátku, neměl jsem potřebu v sobě cokoli řešit, uzavírat. Ale bylo příjemné a dojemné si znovu uvědomit třeba to, že mám rodiče, kteří mě milují a kteří mě vždycky bezmezně podporovali v tom, co chci dělat, i když se jim to někdy nelíbilo, nesouhlasili s tím, prožili si bezesné noci a dny strachu. A za tohle jim nikdy nepřestanu být vděčný. Za tu svobodu a oporu. Stejně jako svým přátelům, bez nichž si svůj život neumím představit. Dva z nich mi napsali, že se jim stýská a těší se na mě. I když v tu chvíli řešíte úplně jiné, základní a přízemní věci – třeba jestli se ještě vůbec postavíte na bolavé nohy, právě tohle vám může dodat tu sílu vstát a jít dál.
Samozřejmě mi pouť dala spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenu, dokud mě neskolí nějaká nemoc, která mi v tom zabrání. Taky jsem měl možnost podstatně víc poznat tři své přátele, které člověk zažije v úplně jiných situacích, čtyřiadvacet hodin denně. Myslím, že jsme si všichni o něco blíž. Byli jsme poměrně nesourodá čtveřice, ale přesto jsme dokázali skvěle fungovat. Původně jsem se chtěl na pouť vydat sám. Určitě by to byl svým způsobem podstatně intenzivnější zážitek. Ale teď můžu prohlásit, že jsem nakonec moc rád, že jsem to neudělal. Někdy příště možná, ale tentokrát to prostě takhle mělo být.
Sedím se svými soupoutníky v autobuse, jedeme do mého milovaného Porta. Právě projíždíme kolem míst, kterými jsme před pár dny procházeli. Asi mi až teprve teď začíná naplno docházet, k čemu včera došlo. Co jsme dokázali. Jsem na nás hrdý. Na sebe. Na to, že si jdu svou cestou. I když je to někdy na první pohled spíš necesta…
Sledujte můj cestovatelský profil na facebooku a neuniknou vám nové příspěvky 😉