Když je cesta cíl

Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Trasy jsou značené moderním turistickým značením a většinou procházejí historickými poutními směry.

Tolik Wikipedie o cestě, kterou se za pár dnů chystám podniknout spolu se třemi dalšími poutníky. Tedy jenom takovou lehčí variantu ze zmíněných dvanácti. Ta nejdelší měří celých tisíc kilometrů, ale nejsem ani blázen, ani zarytý věřící, takže volba padla na cestu portugalskou, která začíná v mém milovaném Portu a měří 250 kilometrů. Ty musíme ujít za dvanáct dní. Samozřejmě s báglem na zádech. Zatím jsem nikdy nic takového nepodnikl. Tak co mě k tomu vedlo?

Kdo mě zná, je mu jasné, že žádný náboženský podtext v tom není. Je to pro mě spíš takový symbol. Symbol začátku nové cesty, na kterou jsem se vydal tím, že jsem opustil dobrou práci a naordinoval si uvolněnější životní styl. Všechno to začalo nevinně, když mi kamarád Honza přinesl časopis s rozhovory se slovy „Vesmír ti ukáže cestu“. Jeden z rozhovorů byl s Ladislavem Ziburou – cestovatelem, kterého už nějakou dobu sleduji a který mě hodně baví. Zmínil se v něm i o pouti do Santiaga a mě jako by najednou něco osvítilo (jel jsem zrovna do práce) a řekl jsem si: Proč se vlastně neseberu, neprojdu Svatojakubskou cestu a pak neodletím někam do Asie nebo do Kanady, kam se dlouho chystám? Proč vysedávám od pondělí do pátku od rána do večera v práci, když je venku tolik věcí, které chci ještě vidět a zažít? A tak jsem ten důležitý krok udělal. Zbavil jsem se okovů. A kam jinam by měla vést první cesta ve znamení svobody než právě do Santiaga de Compostela, které to všechno způsobilo?

Původně jsem chtěl vyrazit sám. Být dva týdny se svými myšlenkami, pročistit si hlavu, najít v ní něco, o čem jsem třeba ani neměl tušení. Nakonec budeme čtyři. Nikdy jsme v téhle sestavě nebyli dál než v Riegerových sadech. Takže i tohle bude taková zkouška. Budeme spát v ubytovnách pro poutníky, cestou snad trhat pomeranče a kiwi. Doufat, že nebude pršet nebo vedro na padnutí. A možná se po pár dnech skutečně modlit – abychom už dorazili do toho zatracenýho kostela. Kostelů je na světě spousta, takže v tomhle případě asi opravdu bude platit, že tím skutečným cílem je cesta. A co přinese? Netuším, nechám se překvapit…

Držte nám palce. Budeme se hlásit. Pokud nezjistíme, že všechny ty mobily a internety vlastně vůbec nepotřebujeme…

Sledujte můj cestovatelský profil na facebooku a neuniknou vám nové příspěvky 😉

27 lajků

0 komentářů k "Když je cesta cíl"Přidejte vlastní →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.